Vídeňská kavárna je institucí: židle Thonet, mramorové stolky, lóže a stoly s novinami k ní neodmyslitelně patří, stejně jako číšníci a číšnice v černém obleku a bílé košili. Kavárna ve Vídni je odedávna místem setkávání a výměny názorů, komunikace a kreativity, kde se čtou noviny a pracuje.
Jaký je dnes obraz Vídeňské kavárny, chtěla zjistit aktuální studie. A ukazuje: reputace je vynikající. Pro přibližně 32 000 Vídeňanů je kavárna doslova „druhým obývacím pokojem“ a navštěvují ji denně. Třetina obyvatel chodí do kavárny alespoň jednou týdně, čtvrtina několikrát měsíčně – buď za účelem setkání (asi 70 % dotázaných) nebo odpočinku (necelých 40 % dotázaných).
Více než polovina si pobyt osladí dortem nebo zákuskem ke kávě. Nejprodávanější položkou na kávovém lístku je vídeňská melange (napůl espresso a napůl našlehané mléko). Přitom existuje mnoho specialit s kuriózními názvy, jako například Einspänner: původně označení pro povoz tažený jedním koněm, kde kočí držel kávu v ruce, a tak měl nápoj zůstat co nejdéle teplý. Proto se moka pokrývala velkou čepicí ze šlehačky, která tím nápoj prakticky izolovala. A voilà, káva „Einspänner“ byla na světě.
Vídeňská kavárna se však nepyšní pouze kávovými specialitami – i ona sama má dlouhou historii: První kavárna byla otevřena koncem 17. století. Díky světové výstavě v roce 1873 získala Vídeňská kavárna mezinárodní věhlas. Od roku 2011 je tradiční vídeňská kavárenská kultura součástí nehmotného kulturního dědictví UNESCO: „Kavárny jsou místem, kde se konzumuje čas a prostor, ale na účtu je pouze káva.“ Skutečnost, že tento koncept je stále vnímán a ceněn, potvrzuje aktuální studie. Proč 2 % vídeňské populace do kavárny nechodí, zůstává záhadou, o které by bylo možné filozofovat právě v kavárně.
